Xtreme Digest #5 (31-MAR-1997)
Originálny názov: Player Piano (1952)
Vydavateľstvo: Odeon, Praha 1987
Preklad: Jaroslav Kořán
Obálka: taká nechutná, že tvorcu radšej neuvediem
Ďalšie: 65 000 výtlačkov, 32 Kč (v antiqe za 30 Kč)
Milujem antikvariáty! V čase, keď za útlu stostránkovú knižku ´cálujeme´ hriešne peniaze sú pre mňa antikvariáty oázou poznania. Pravidelnými návštevami si doplňujem svoju knihovničku hlavne o diela Kurta Vonneguta, ktorých bola za totality vydaných vďaka bývalému pražskému primátorovi a terajšiemu šefredaktorovi českej verzie exkluzívneho časopisu nielen pre pánov Playboy (fuj, reklama... časopis je v skutočnosti exkluzívna nuda) neúrekom. Možno to znie materialisticky, ale občas sa premôžem a miesto dvoch pív investujem do knihy. Áno, budem asi tak trochu čudák.
Mechanické piáno je snáď doteraz najväčší úlovok. Už dlho som nečítal podobne aktuálnu prózu, takže vás napokon tiráž na konci knižky skoro urazí, pretože autor napísal knižku pred takmer polstoročím. Dnešní autori by sa mali zamyslieť a nepísať buď nečitateľné umelecké bludy alebo sladké happyendy. Toto dielo je niečo medzi, umelecky kvalitné a navyše s dobrým záverom.
Podobne ako v inokedy, aj teraz načrel americký nemec žánrovo do SF. Dej sa odohráva prekvapivo nie v Indianopolis :-), ale v mestečku Ilium. Svet je po niekoľkých svetových vojnách a revolúciách spravovaný teoreticky inžiermi a prakticky strojmi. Obyvatelia si prisvojili v primitívnej forme indický kastovný systém a sú fakticky rozdelený do 4 polovojenských skupín. Inžinieri, vojaci, pomocné ´všeobecne prospešné´ oddiely a osoby zbavené funkcií. Po revolúcií sú ľudia rozdeľovaní do spoločenských tried už nielen podľa bohatstva, no na základe rôznych testov, nad ktorým sa vyníma inteligenčný test. Nemáš dostatočné IQ, nemáš právo na dôležitémiesto. Vonnegut sa spolu s Asimovom vyjadril proti tímto dehumanizovaným testom IQ, s čím sa dá len súhlasiť. GOTTA HELL MENSA!!! ...a všetky podobné spolky, treba to ničiť, už teraz v zárodkoch. Každá činnosť sa postupne mechanizuje, počítače určujú postup jednotlivých jedincov po kariérnom rebríčku, mašinky váš život ´ocajchujú´ od narodenia až po smrť. Ľudský faktor je však všadeprítomný, viď Halyardove skúšky z telesnej výchovy. Nejjednoduchšie by bolo povedať, že inteligentné stroje postupne preberajú vládu na Zemi, ale to ste na omyle! V siahodlhej Kubrickovej Vesmírnej odyseji sa stal stroj mysliacim, tu len vykonáva ľudské príkazy a vystieľa civilizácii cestu k zániku.
Za najlepšie momenty v knihe považujem popis športového ošiaľu medzi inžiniermi na Lune (americké univerzity boli autorovi najlepšou inšpiráciou, pretože bojové popevky ich mužstiev sa potýkajú niekde na hranici našich úderníckych s 50. rokov) a záverečnú revolúciu a úlohu vraj vodcu Paula Pretoriusa v nej. Nájdete tu aj vonnegutovsky typické 2 odlišné epické linky.
I keď to možno niekomu príde smiešne, táto kniha naozaj obohatila môj úbohý život a dala chvíľu zabudnúť na každodenné strasti môjho života - čistenie PéCečka, hladkanie kláves, obsluha kuchynských mašiniek a holiaceho strojčeku a...
Na kraji mostu spravovala mnohohlavá pracovní četa nepatrnou díru ve vozovce a limuzína musela zastavit. Dělníci uvolnili jeden jízdní pruh starému plymouthu s rozbitým blinkerem, který jel ze severního břehu. Limuzína počkala, až plymouth projede, a pokračovala v cestě.
Šáh se otočil a civěl zadním oknem na dělníky. Potom pronesl delší řeč.
Doktor Halyard se usmál, chápavě pokýval hlavou a čekal na překlad.
„Šáh," řekl Kášdrár, „by rád vědel, prosím pěkně, komu patří tí otroci, které vidíme po celou cestu z města New Yorku."
„To nejsou otroci," řekl Halyard a nadřazene se uchichtl. „Jsou to občané zaměstnávaní státem. Mají stejná práva jako ostatní občané - svobodu projevu svobodu vyznání a volební právo. Před válkou pracovali v Ilijských závodech, ale stroje se teď mnohem lépe řídí samy."
„Aha!" řekl šáh, když do Kášdrár přetlumočil.
„Automatické řízení znamená menší ztráty, kvalitnější a levnější výrobky."
„Aha!"
„A kdo se nedokáže uživit prací, kterou by vykonával lépe než stroj, toho zaměstnáva stát v armáde nebo v rekonstrikčných a zušlechťovacích sborech."
„Aha! Kabu bonanza-pak?"
„Cože?"
„Říká: ´Odkud pocházejí peníze, které jim stát vyplácí?"
„Ach tak. Z daní ze strojů a daní z osobního příjmu. Vojáci a příslušníci rekonstrukčních a zušlechťovacích sborů tak vlastne vracejí peníze systému, aby ten zase zvyšoval výrobu a zlepšoval jejich životní úroveň."
„Aha!"
Doktor Halyard, snaživý muž se špatným svědomím stran výše svého reprezentatívního konta, pokračoval ve vysvětlování Ameriky, přestože si byl vědom, že jeho slova nepadají na úrodnou půdu. Vysvětlil šáhovi, že největšího pokroku dosáhly čistě průmyslové oblasti, kde většina obyvatelstva - jako tomu bývalo v Iliu - žila tak či onak ze strojové výroby. Naproti tomu v New Yorku existovalo mnoho příliš náročných anebo neekonomických řemesel, aby se vyplatila jejich mechanizace, a technický pokrok tudíž tak vysoké procento lidí od pracovního procesu neosvobodil.
„Kuppo!" řekl šáh a zavrtel hlavou.
Kášdrár přeložil jeho slovo. „Šáh říká: ´Komizmus.´"
„Kdepak kuppo!" popřel důrazne Halyard. „Stroje nejsou majetkem státu. Stát prostě zdaňuje tu část příjmů průmyslových podniků, která bývala vyplácena pracovním silám, a znovu ji rozděluje. Průmysl je v soukromém vlastnictví a správě, pouze koordinován - aby nedošlo k mrhání v důsledku konkurence - výborem složeným z předních kapitánů soukromého průmyslu, nikoli politiků. Vyloučení lidského omylu strojovou dokonalostí a odstranění zbytečné konkurence organizací nám dopomohlo nepředstavitelně zvýšit životní standard průměrného obyvatele."
Kášdrár přestal překládat a zmateně se zachmuřil. „Obávam se, prosím, že v naší řeči žádný ekvivalent pro průměrného obyvatele neexistuje."
„Nuže," řekl Halyard, „průměrný člověk, to je, jak bych to řekl, prostě kdokoli - třeba ti lidé, co pracovali na mostě, nebo ten člověk ve starém autě, které kolem nás projelo. Človíček ničím nevynikající, ale dobrácký, prostý, obyčejný, tuctový typ."
Kášdrár to přeložil.
„Aha," Řekl šáh a přikývl. „Takaru."
„Co říkal?"
„Takaru," řekl Kášdrár. „Otrok."
„Žádný takaru," řekl Halyard, obraceje se přímo k šáhovi. „Ob-čan."
„Áááá," řekl šáh. „Ob-čan." Šťastně se zazubil. „Takaru - občan. Občan - takaru."
„Žadný takaru!" řekl Halyard.
Kášdrár pokrčil rameny. „V šáhově zemi je pouze elita a takaru."
Halyardovi útroby sevřela prudká bolest. Hlásil se jívřed, který za léta jeho kariéry vykladače Ameriky provincionálním a nevědomým celebritám z bohem zapomenutých knočin civilizace značně vzrostl na velikosti, jakož i autoritě.
Limuzína opět zastavila a šofér netrpělivě tiskl klakson na partu mužů z rekonstrukčních a zušlechťovacích sborů. Zatarasili svými kolečky silnici a házeli kamením po veverce sedící na věvi třicet metrů nad jejich hlavami.
Halyard stáhl svoje okno. „Odkliďte ta zatracená kolečka z cesty!" rozkřikl se.
„Ob-čan!" pištěl šáh, raduje se tiše ze své čerstvě nabyté dvojjazyčnosti.
„Trhni si nohou," houkl jeden z vrhačů kamen´. Neochotně, rozmrzele sešel dolů na silnici a nekonečně pomalu, prohlížeje si přitom auto a jeho posádku, odtáhl dvě kolečka o kus dál. Ustoupil stranou.
„Díky! Nejvyšší čas!" řekl Halyard, když limuzína zvolna projížděla kolem muža.
„Rádo se stalo, doktůrku," řekl muž a plivl Halyardovi do obličeje.
Halyard cosi zebreptal, ale pak se mužně vzpamatoval a otřel si tvář. „Ojedinělý incident," pronesl trpce.
„Takaru yamu brouha, pu dinka bu," řekl s porozuměním šáh.
„Šáh," překládal vážne Kášdrár, „říka, že takhle se od války chovají takaru všude na světe."
„Ale ne takaru," řekl otupěle Halyard a nechal to plavat.
„Sumkliš," povzdychl si šáh.
Kášdrár mu podal láhev posvátné kořaly.
Spyros Takaru/Pabulum